Aportování je činnost, při které pes něco přinese na výzvu zpět ke svému člověku. Pro někoho je to jednoduchá hra s míčkem, pro jiného součást výcviku nebo sportu. Dobře zvládnutý aport ale není jen o běhání za předmětem. Je hlavně o soustředění, spolupráci a ochotě psa pracovat s člověkem.
| Co je dobré vědět |
|---|
| • Aportování není jen honění hračky, ale i schopnost předmět najít, přinést a pustit. • Někteří psi aportují přirozeně, jiní se to učí postupně a potřebují jasná pravidla. • Chyby při aportu často vznikají spíš z chaosu ve vedení než z neochoty psa. |
Jak si aportování představit v běžném životě
Když se řekne aportování u psa, většina lidí si představí klasický obrázek z parku. Hodíte tenisák, pes se za ním rozběhne, chytí ho a s vítězným výrazem běží zpátky. Jenže právě v tom bývá háček. Spousta psů sice za předmětem vyběhne, ale tím jejich představa o aportu končí. Předmět si nechají pro sebe, utečou s ním stranou nebo čekají, až člověk začne vyjednávat.
Skutečné aportování je o něco širší. Pes by měl pochopit celý řetězec chování. Vyrazit za předmětem, vzít ho, vrátit se s ním k člověku a na výzvu ho pustit. Teprve tehdy dává aport smysl jako dovednost, ne jen jako zábava na půl.
V praxi může mít aport různou podobu. Někdo ho využívá jako hru na zahradě, někdo jako způsob, jak psa unavit a zaměstnat. U pracovních a loveckých plemen jde často o přirozenou vlohu, která se dál rozvíjí. U jiných psů je aport hlavně užitečný nástroj, jak posílit pozornost, ochotu spolupracovat a sebekontrolu.
Kdy poznáte, že pes aport chápe, a kdy si jen hraje po svém
Rozdíl mezi „pes běhá za hračkou“ a „pes umí aportovat“ bývá větší, než se zdá. Pes, který aport opravdu chápe, nevnímá předmět jako kořist, kterou musí ukořistit pro sebe, ale jako součást společné aktivity. Vrací se zpátky, drží předmět klidně a počká na další pokyn.
Naopak pes, který si hraje jen po svém, často dělá jednu z několika typických věcí. Předmět sice doběhne, ale nevezme ho. Nebo ho vezme a uteče s ním pryč. Často si lehne kousek stranou a začne si ho okusovat. Někteří psi dokonce přiběhnou zpátky, ale pustí hračku dva metry před člověkem a čekají, že se hodí znovu. I to je běžné.
Majitelé si pak často myslí, že pes je tvrdohlavý nebo neposlušný. Ve skutečnosti většinou jen nechápe pravidla hry. Člověk po něm chce víc kroků najednou, aniž by je předtím poctivě naučil. Pes pak improvizuje. A upřímně, často docela chytře. Když zjistí, že nejlepší část hry je samotné pronásledování předmětu, návrat a odevzdání mu přijdou jako zbytečný detail.
Proč některým psům jde aport hned a jiným vůbec ne
Velkou roli hraje povaha psa, plemeno i jeho dosavadní zkušenost. Retrívři, ohaři nebo někteří ovčáci mívají k aportu blízko už od štěněte. Rádi něco nosí, rádi spolupracují a předmět je pro ně přirozenou odměnou. U jiných psů to tak jednoduché není. Mohou mít menší zájem o předmět, větší chuť utéct s kořistí nebo rychle ztratit soustředění.
Hodně záleží i na tom, jak člověk se psem pracuje. Častou chybou je, že se aport začne učit chaoticky. Hodí se předmět moc daleko, pes se příliš rozruší, člověk ho nahání po louce a nakonec mu hračku vyrve z tlamy. Pes si z celé situace odnese jediné: držet si kořist co nejdéle.
Problém může být i v samotném předmětu. Ne každého psa baví tenisák. Někteří dávají přednost měkkému pešku, jiní dřevěnému aportu, další zase plyšové hračce. Když pes o předmět nestojí, těžko na něm postavíte nadšený a spolehlivý aport.
Někdy se do toho promítá i tlak ze strany člověka. Jakmile se z hry stane zkoušení a neustálé opravování, pes ztrácí chuť. Aport pak nevnímá jako spolupráci, ale jako další věc, u které se dá snadno udělat chyba.
Jak psa naučit aport bez zbytečného chaosu
Nejlépe funguje postup po malých krocích. Není nutné začínat dlouhými hody. Naopak je často lepší učit aport nejdřív zblízka. Pes se nejprve učí vzít předmět do tlamy, chvíli ho podržet, přijít k člověku a pustit ho na signál. Teprve když chápe tento základ, má smysl přidávat vzdálenost.
Pomáhá, když je pravidlo stále stejné. Pes dostane jasný signál, vyběhne, vezme předmět, vrátí se a až potom přijde další odměna nebo nový hod. Tím se učí, že největší zisk nepřináší útěk s kořistí, ale návrat ke člověku.
Důležité je nepřetahovat se o předmět a psa zbytečně nepronásledovat. Tím byste jen posílili nežádoucí chování. Lepší je udělat se pro psa zajímavějšími než samotná hračka. Pochvala, odměna, krátká dynamická práce a správně načasované ukončení lekce udělají víc než deset zkažených hodů.
Krátký, povedený trénink bývá účinnější než dlouhé opakování, při kterém pes ztratí chuť. U některých psů funguje výborně i střídání dvou stejných hraček. Pes jednu přinese a výměnou dostane druhou. Tím se přirozeně učí pouštět a vracet se bez zbytečného přemlouvání.
Kde se aportování hodí i mimo hru s míčkem
Aportování má větší význam, než se na první pohled zdá. Pomáhá budovat vztah mezi psem a člověkem, učí psa dokončovat úkol a posiluje ochotu spolupracovat i v rušivém prostředí. Hodí se proto nejen pro běžné venčení, ale i do sportu, loveckého výcviku nebo různých forem mentální práce.
Zároveň je dobré vědět, že aport není automaticky vhodný v každé podobě a pro každého psa. Nekonečné házení míčku může některé psy zbytečně přetěžovat a rozjíždět do nepříjemného vzrušení. Zejména u velmi rychlých, citlivých nebo snadno „roztočených“ psů je lepší pracovat s rozumem a hlídat, aby hra psa nerozhazovala místo toho, aby ho učila.
Dobře vedený aport totiž psa nejen unaví, ale i zklidní. Učí ho, že akce má řád a že cesta k další zábavě vede přes spolupráci. A to je dovednost, která se hodí i mimo park.
Co je dobré si zapamatovat
Aportování u psa není jen o tom, že něco doběhne a vezme do tlamy. Podstatné je, aby pes chápal celý úkol a měl chuť ho dokončit společně s člověkem. Někteří psi mají pro aport velký talent, jiní potřebují víc času a trpělivosti. Největší rozdíl ale často dělá způsob, jakým se aport učí. Když má pes jasná pravidla, vhodný předmět a rozumně vedený trénink, může se z obyčejného aportu stát jedna z nejlepších společných aktivit.
