Když se večer zhasne, odehrává se v tisících českých domácností stejný rituál. Někde pes zamíří do pelíšku, jinde bez váhání vyskočí na postel a stočí se k nohám svého člověka. Podle zahraničních průzkumů nechává psa spát v ložnici přibližně polovina majitelů a velká část z nich sdílí se svým čtyřnohým parťákem i samotnou postel.
Názory na to, jestli je to dobře, se ale rozcházejí. Jedni mluví o nehygienickém zlozvyku nebo ztrátě autority, druzí si bez společného usínání neumějí večer představit. Výzkumy z posledních let ukazují, že ani jedna strana nemá úplně pravdu.
Zapomeňte na teorii dominance
Ještě před dvaceti lety se běžně tvrdilo, že pes, který spí v posteli, usiluje o vyšší postavení v rodině. Tento výklad vycházel z tehdejších představ o fungování vlčích smeček. Moderní etologie ho dnes považuje za překonaný.
Psi vyhledávají společný odpočinek hlavně proto, že jsou společenská zvířata. Blízkost známých jedinců pro ně znamená bezpečí, teplo a klid. Když si lehne vedle člověka, většinou tím neříká: „Tady velím já.“ Spíš využívá místo, kde se cítí nejlépe.
To ovšem neznamená, že problémy nemohou vzniknout. Pokud pes postel hlídá, vrčí při pokusu ho přesunout nebo odmítá pustit partnera či děti, nejde o projev dominance, ale o nežádoucí chování, které stojí za řešení s trenérem nebo behavioristou.
Co ukázala měření spánku
Jednu z nejznámějších studií provedla americká Mayo Clinic. Vědci sledovali čtyřicet zdravých dospělých a jejich psy během sedmi nocí. Lidé i psi nosili akcelerometry, které zaznamenávaly pohyb a kvalitu spánku.
Pes spící ve vlastním pelíšku vedle postele kvalitu lidského spánku téměř neovlivnil. Horší výsledky se objevily až u lidí, kteří nechávali psa spát přímo na matraci. Rozdíl nebyl velký, ale statisticky průkazný.
Zajímavější byl jiný poznatek. Většina účastníků tvrdila, že se psem spí lépe, přestože měření ukazovalo o něco více nočních vyrušení. Mozek přítomnost psa vnímá jako uklidňující, zatímco tělo registruje drobné podněty, které si ráno často ani nevybavíme.
Proč se vedle psa cítíme lépe
Kontakt mezi člověkem a psem ovlivňuje také chemii našeho těla. Řada studií potvrdila, že při hlazení nebo vzájemném očním kontaktu stoupá hladina oxytocinu, hormonu spojovaného s důvěrou, blízkostí a pocitem bezpečí. Současně klesá hladina stresového hormonu kortizolu.
Právě proto mnoho lidí popisuje, že se vedle psa snáz uklidní nebo rychleji usnou. Podobný efekt ale nemusí vyžadovat společnou matraci. Stejný pocit blízkosti často přinese i večerní mazlení nebo pelíšek hned vedle postele.
Problém není jen chrápání
Nejčastější příčinou horšího spánku nejsou velké pohyby psa, ale desítky drobných vyrušení. Olizování tlapek, změna polohy, seskok z postele, návrat na matraci nebo hlasité chrápání. Člověk si většinu těchto mikroprobuzení ráno vůbec nepamatuje, přesto mohou zkracovat hluboké fáze spánku.
Roli hraje i velikost psa. Čivava zabere sotva roh postele. Labrador nebo bernský salašnický pes dokážou během noci vytlačit člověka až na okraj matrace a v létě z ní udělat nečekaně horké místo.
Hygiena není černobílá
Občas se objevují tvrzení, že pes do postele nepatří kvůli bakteriím nebo parazitům. Tak jednoduché to ale není.
Pravidelně odčervovaný a veterinárně ošetřovaný pes představuje pro zdravého člověka poměrně malé zdravotní riziko. Přesto si z venku může přinést pyl, zbytky hlíny, bakterie, klíšťata nebo vajíčka některých parazitů. Proto má smysl po procházce otřít tlapky a nepodceňovat pravidelnou péči o srst.
Jiná situace nastává u lidí s výrazně oslabenou imunitou, po transplantacích nebo během chemoterapie. V těchto případech lékaři společné spaní většinou nedoporučují. Opatrnost je na místě také u lidí s alergií na psy nebo těžším astmatem.
Štěňata a některá plemena mají svá pravidla
Malé štěně může z vysoké postele snadno spadnout. Navíc ještě nevydrží celou noc bez venčení, takže společné spaní bývá spíš komplikací než výhodou.
Veterináři upozorňují také na plemena náchylná k problémům s páteří nebo klouby. Jezevčíci, francouzští buldočci nebo starší psi s artrózou zbytečně zatěžují pohybový aparát každým seskokem z vysoké postele. Schůdky nebo nájezdová rampa dokážou riziko výrazně snížit.
Rozhodují pravidla, ne místo na spaní
Zkušení trenéři se většinou neshodují na tom, kde má pes spát. Shodují se ale na jednom. Pes musí respektovat pravidla.
Měl by bez problémů seskočit na povel, neměl by si postel přivlastňovat a měl by zvládnout přespat i ve svém pelíšku. To se hodí při cestování, pobytu v hotelu, po operaci nebo ve chvíli, kdy u vás přespí návštěva.
Pes, který umí obě varianty, bývá zpravidla vyrovnanější než ten, který zná jen jednu.
Tak ano, nebo ne?
Spor o společné spaní nejspíš nikdy neskončí. Věda ale nabízí poměrně střízlivou odpověď.
Společné spaní samo o sobě psovi ani člověku neškodí. Mnoha lidem přináší pocit bezpečí, posiluje vztah se psem a pomáhá lépe zvládat stres. Současně ale může zhoršit kvalitu spánku, aniž by si to člověk uvědomoval.
Nakonec tedy nejde o to, co dělají ostatní pejskaři. Pokud pes respektuje pravidla, je zdravý, pravidelně ošetřený proti parazitům a ráno vstáváte odpočatí oba, není důvod ho z postele vyhánět. Jestli ale vstáváte nevyspalí nebo pes začne postel považovat za své území, vlastní pelíšek bude lepší řešení.
