Labrador se rozběhne k rybníku a majitel už jen doufá, že mu před skokem stačí sundat vodítko. O pár metrů dál stojí jiný pes, sleduje vodu a odmítá udělat poslední krok. Někdy přitom může jít také o labradora.
Jednoduché vysvětlení, že některá plemena mají vodu v genech a jiná ne, proto nestačí. Genetika skutečně hraje roli. Stejně jako tělesné proporce, srst, zkušenosti z mládí nebo obyčejný fakt, že jeden pes má ve vodě co získat a druhý ne.
Labrador nevznikl jako milovník koupání
Některá plemena mají proti ostatním náskok. Ne proto, že by jejich předkové chodili k vodě pro zábavu, ale protože tam pracovali.
Předchůdci dnešních labradorských retrívrů pomáhali rybářům a později se psi využívali k aportování vodního ptactva. Chesapeake Bay retrívři pracovali v chladné vodě, novofundlandští psi pomáhali rybářům a portugalští vodní psi se pohybovali kolem lodí. Pudl, kterého dnes známe spíš z městských parků a výstav, má také minulost vodního aportéra.
Člověk po generace vybíral psy, kteří do vody ochotně vstoupili, dokázali v ní pracovat a přinesli kořist zpět. Nevybíral tedy přímo „lásku k plavání“, ale soubor vlastností, které ji dnes mohou připomínat: ochotu vstoupit do vody, schopnost aportovat, vytrvalost, ovladatelnost a vhodnou stavbu těla.
Proto je důležité oddělit dvě věci. Plemeno může mít k práci ve vodě genetické předpoklady, neexistuje však tlačítko, které by každému labradorovi při narození zapnulo touhu skočit do rybníka.
Moderní výzkum psího chování ostatně ukazuje, že plemeno dokáže vysvětlit jen část rozdílů v chování jednotlivých psů. U konkrétního jedince mají velký význam také jeho vlastní zkušenosti, prostředí a individuální temperament. Nálepka „vodní plemeno“ je proto užitečná, ale není to diagnóza.
Nejdřív musí vyhrát fyziku
Když pes vstoupí do hluboké vody, většinou začne automaticky pohybovat končetinami způsobem připomínajícím chůzi. Odtud pochází představa, že všichni psi přirozeně umějí plavat. Jenže pádlování nohama a bezpečné plavání nejsou totéž.
Pes musí udržet tělo v poloze, při níž zůstane nos a tlama nad hladinou, musí zvládnout dýchání, pohybovat se dopředu a nezpanikařit. A právě tady začnou být rozdíly mezi psy velmi praktické.
Výhodu mají zvířata s tělesnými proporcemi, které jim dovolují relativně snadno držet hlavu nad vodou. U jiných pracuje fyzika proti nim. Typickým příkladem jsou angličtí a francouzští buldoci: mohutná přední část těla, krátké končetiny a zkrácená lebka z nich nedělají ideální plavce. U brachycefalických plemen se navíc přidává omezení dýchacích cest.
Jiný problém mají velmi štíhlí psi. Tuk není jen zásobárna energie, ale také tepelná izolace. Chrt nebo vipet proto může být schopným plavcem, ale ve studené vodě ztrácí teplo rychleji než pes s mohutnější stavbou a hustou podsadou.
A právě tady může vzniknout něco, co člověk později označí za „strach z vody“. Pes nemusí mít z vody psychickou fobii. Může pouze zjistit, že se v ní necítí fyzicky dobře.
Možná se nebojí vody. Bojí se okamžiku, kdy zmizí dno
Tohle lze u některých psů pozorovat velmi dobře. Ochotně vběhnou do potoka, projdou vodou po břicho, honí v ní míček a působí naprosto spokojeně. Jakmile ale přijdou na místo, kde už nedosáhnou nohama na zem, zastaví se.
Takový pes se zjevně nebojí vody jako takové. Vadí mu ztráta opory.
Pro psa je to výrazná změna. Na souši kontroluje pohyb pomocí kontaktu končetin se zemí. V hluboké vodě tato opora během jediného kroku zmizí a tělo začne nadnášet voda. Pes, který situaci nezná, může začít zběsile pádlovat předními tlapami a zvedat přední část těla vzhůru. Tím si plavání ještě ztíží. Zkušený plavec naopak drží tělo mnohem vodorovněji a pracuje všemi čtyřmi končetinami.
Proto je pozvolný vstup do vody pro začátečníka mnohem vhodnější než skok z mola. Pes postupně zjišťuje, co se s jeho tělem děje, když voda stoupá, až se nakonec nohy odlepí ode dna.
První koupání může rozhodnout víc, než si myslíme
Význam zkušenosti je u psů dobře známý z výzkumu socializace. V prvních měsících života procházejí obdobím, kdy se intenzivně seznamují s prostředím a učí se, které podněty jsou běžné a které mohou znamenat problém.
Neznamená to, že štěně, které do určitého věku neplavalo, už vodu nikdy nebude mít rádo. Tak jednoduchá hranice neexistuje. Pozitivní a negativní zkušenosti ale ovlivňují, jak bude pes na podobnou situaci reagovat příště.
U vody může být negativní zkušenost překvapivě nenápadná. Štěně uklouzne na mokrém kameni. Propadne se z mělčiny do hlubší vody. Překvapí ho vlna. V bazénu nenajde cestu ven. Nebo ho člověk vezme do náruče a hodí do vody s tradičním vysvětlením, že „pes přece umí plavat“.
Pes možná skutečně doplave na břeh. Současně se však naučí, že vstup do vody znamená ztrátu kontroly.
To je také důvod, proč se vztah k vodě může během života změnit. Pes, který několik let bez problémů plaval, může po nepříjemném zážitku začít váhat. U staršího psa se zase může za náhlým odmítáním vody skrývat bolest pohybového aparátu, horší kondice nebo jiný zdravotní problém. Pokud se chování změní bez zjevné příčiny, není dobré automaticky svádět všechno na povahu.
Tenisák někdy porazí strach
Existuje ještě jeden důvod, proč někteří psi skončí ve vodě častěji než ostatní: stojí jim to za to.
Pes s výraznou chutí aportovat může překonat počáteční nejistotu, protože na hladině plave jeho oblíbený míček. Jiného strhne pes, se kterým si hraje. Některému stačí zvědavost. To je podstatný rozdíl. Pes se nemusí naučit „milovat vodu“. Může se naučit, že voda vede k něčemu, co miluje.
Opakováním získává také zkušenost s vlastním tělem. Zjistí, jak se otočit, jak daleko dokáže doplavat a kudy se dostane ven. Nejistota mizí a z činnosti, kterou zpočátku toleroval kvůli míčku, se může stát oblíbená zábava.
Stejný mechanismus vysvětluje opačný případ. Jestliže pes nemá potřebu aportovat, voda ho nijak zvlášť nezajímá a pobyt v ní není příjemnější než pobyt na břehu, nemá mnoho důvodů do ní vstupovat.
Vana je úplně jiná disciplína
Pes, který v létě dobrovolně skáče do rybníka, může při slově „koupání“ zmizet pod stolem. Není v tom žádný rozpor.
Rybník a koupelna jsou z pohledu psa dvě odlišné situace. Venku si většinou vybírá, kdy do vody vstoupí a kdy odejde. Ve vaně stojí na kluzkém povrchu, někdo ho drží, kolem těla mu teče voda a nad hlavou slyší sprchu.
Proto nelze odpor k domácímu koupání automaticky považovat za strach z vody. Psovi může vadit manipulace, zvuk sprchy nebo právě klouzající tlapky. Protiskluzová podložka někdy změní jeho chování překvapivě výrazně.
Největší starosti může nakonec dělat vášnivý plavec
U vody se přirozeně bojíme spíš o psa, který plavat neumí. Ani zkušený plavec ale není bez rizika.
Psi při hře často nedokážou dobře dávkovat aktivitu. Aportovací nadšenec může znovu a znovu skákat za míčkem, přestože už je unavený. Riziko roste v proudu, v chladné vodě nebo daleko od břehu.
Při opakovaném chytání hraček může navíc polykat značné množství vody. Ve vzácných případech může její nadměrný příjem způsobit akutní hyponatrémii, tedy nebezpečný pokles koncentrace sodíku v krvi. Mezi varovné příznaky patří zvracení, apatie, poruchy koordinace, nadměrné slinění, zmatenost a v těžkých případech křeče. Tady už není na co čekat a pes potřebuje veterináře.
Zvláštní pozornost zaslouží bazény. Do vody se pes dostane snadno, ven už to být tak jednoduché nemusí. Schody viditelné ze souše nemusí unavený pes z hladiny najít. Pokud má k bazénu přístup, měl by se proto naučit, kde přesně je výstup.
A co s tím, když váš pes vodu jednoduše nechce?
Nejdřív má smysl zjistit, kde přesně problém začíná.
Pes, který bez problémů chodí po břicho ve vodě a zastaví se až před hloubkou, potřebuje něco jiného než pes, který odmítá vstoupit i do centimetrové louže. Jinak budeme pracovat se psem po špatné zkušenosti a jinak s mladým psem, který vodu pouze nezná.
Pro první pokusy se nejlépe hodí klidná voda, pevné dno a pozvolný břeh. Pes může postupovat vlastní rychlostí. Hračka nebo zkušený psí parťák mohou pomoci, nucení obvykle ne.
Plovací vesta má smysl nejen na lodi. Nejistému začátečníkovi pomůže s nadnášením a člověku dává možnost psa v případě problému zachytit. Musí ovšem dobře sedět a neměla by vytvářet falešný pocit, že psa už není nutné hlídat.
A pokud po několika pokusech zjistíte, že váš pes raději zůstane na břehu? Není co opravovat. Člověk vyšlechtil některé psy tak, aby ve vodě pracovali celé hodiny. Jiní k ní žádný zvláštní vztah nemají. Mezi těmito dvěma póly jsou miliony psů, jejichž vztah k vodě vytvořila směs zděděných dispozic, tělesných možností a zkušeností.
Proto může jeden labrador skočit do rybníka ještě před majitelem a druhý stát po kotníky ve vodě a přemýšlet, proč by měl pokračovat. Oba se chovají naprosto normálně.
