Pes najednou ztuhne, zvedne hlavu a zadívá se k okraji lesa. Za několik vteřin vyrazí. Majitel ještě zahlédne srnu a potom už jen psa mizejícího mezi stromy. Přivolání, které před pěti minutami fungovalo bezchybně, jako by přestalo existovat.
Právě těch několik vteřin před útěkem je při výcviku důležitějších než samotná honička. Jakmile se pes rozběhne za zvěří, zastavuje se mnohem hůř. Naučit ho reagovat ve chvíli, kdy zvěř teprve objevil, je podstatně reálnější.
A první nepříjemná zpráva: lovecký pud nelze ze psa jednoduše odstranit. Lze ale ovlivnit, co udělá poté, co se spustí.
Lov nezačíná během
To, čemu běžně říkáme lovecký pud, není jedno chování. U psovitých šelem jde o celý sled činností: vyhledání kořisti, její zaměření, přiblížení, pronásledování, uchopení a další fáze lovu. Domestikace a především cílené šlechtění jednotlivé části tohoto řetězce u různých skupin psů výrazně pozměnily.
Proto border kolie sleduje a kontroluje pohyb stáda, aniž by ovce lovila, ohař zvěř vyhledává a vystavuje, retrívr byl vyšlechtěn k přinášení ulovené zvěře a chrti reagují mimořádně silně na pohybující se objekt. U teriérů člověk po generace podporoval vytrvalost při práci s kořistí.
Plemeno tedy může napovědět, s jak silnou motivací bude majitel pracovat, ale nerozhoduje samo. Za srnou může vyrazit i pes, od kterého by to podle rodokmenu nikdo nečekal.
Pro výcvik je podstatné něco jiného. Lovecká sekvence nezačíná okamžikem, kdy pes běží. Předchází jí změna pozornosti a často i dobře čitelné signály: pes zvedne hlavu, nasává pach, ztuhne, intenzivně sleduje jedno místo nebo náhle změní směr. Tady vzniká několikasekundové okno, ve kterém lze ještě zasáhnout.
Přivolání má svou cenu. A srna také
Pes se neučí přivolání jednou provždy. Učí se reagovat v určitých situacích a postupně musí zvládnout stále silnější rušivé podněty. Proto může pes perfektně přiběhnout na zahradě a ignorovat stejný povel v lese. Nejde o vzdor ani o náhlou ztrátu výcviku. Hodnota toho, co právě dělá, se dramaticky změnila.
Při nácviku se proto postupuje od jednoduchého k obtížnému. Nejdříve přivolání bez většího rozptýlení, později kolem lidí, psů, pachů a pohybujících se objektů. Teprve pes, který dokáže opustit něco skutečně zajímavého, má základ pro práci v prostředí se zvěří.
Pomoci může zvláštní nouzový signál, například píšťalka. Její výhodou není žádná zvláštní moc nad psem, ale stálý zvuk, který se dobře nese terénem a není zatížený každodenním používáním jména či povelu. Signál se nejprve spojuje s velmi hodnotnou odměnou a používá se střídmě. Jestliže pes desetkrát zjistí, že píšťalku může ignorovat, její výjimečnost rychle mizí.
Proč nestačí čekat, až pes zase uteče
Jedna z nejdůležitějších částí výcviku paradoxně nevypadá jako výcvik. Pes, který není spolehlivě ovladatelný, potřebuje v místech s výskytem zvěře dlouhé vodítko nebo stopovací šňůru.
Důvod souvisí s tím, jak se chování upevňuje. Pronásledování může být pro psa odměnou samo o sobě. Nemusí zajíce chytit. Samotný pohyb, vzrušení a možnost pokračovat za kořistí mohou mít vysokou hodnotu. Pes, který jednou za několik procházek úspěšně vyrazí za zvěří, si tedy současně procvičuje přesně to, co se ho člověk snaží odnaučit.
Dlouhá šňůra tento řetězec přeruší a zároveň ponechá několik metrů prostoru pro běžný pohyb a čichání. Bezpečnější je její připnutí k dobře padnoucímu postroji. Prudké zabrzdění rozběhnutého psa na konci několikametrového vodítka znamená sílu, kterou není vhodné přenášet na krk.
Nejcennější povel nemusí být „ke mně“
U psa se zájmem o zvěř se vyplatí trénovat ještě jednu věc: schopnost přerušit sledování podnětu a obrátit pozornost zpět k člověku. Začíná se v takové vzdálenosti, ve které pes podnět registruje, ale ještě dokáže reagovat. Může sledovat ptáka na louce nebo pohyb v dálce. Jakmile se dokáže od podnětu odvrátit, následuje odměna.
Vzdálenost je přitom zásadní. Pes, který už visí celou vahou v postroji, štěká nebo se snaží vyrazit, není ve vhodném rozpoložení pro nácvik. Řešením není silnější povel, ale větší odstup.
Postupným opakováním se posiluje chování, které bude později potřeba právě při setkání se zvěří: všimnout si jí, ale nepokračovat automaticky k pronásledování.
Pamlsek není jediná měna
U silně motivovaného psa může být kus běžného krmiva proti zajíci směšně slabá nabídka. Odměna proto musí odpovídat obtížnosti úkolu.
Nemusí jít pouze o jídlo. Pro některého psa je cenná hra, pro jiného možnost pokračovat v čichání nebo znovu prozkoumat zajímavé místo. Praktický význam má i obyčejné pravidlo: přivolání nemusí pokaždé ukončit procházku.
Jestliže pes pravidelně zažívá schéma „přijdu k člověku, dostanu vodítko a jdeme domů“, rychle pozná, co přivolání předpovídá. Proto se vyplatí psa během procházky přivolat, odměnit a znovu mu umožnit pokračovat.
Výzkum učení psů dlouhodobě podporuje používání metod založených na odměňování žádoucího chování. Studie zaměřené na averzivní výcvik naopak upozorňují na souvislost s vyššími projevy stresu a horšími ukazateli welfare. To je podstatné i u problému, kde majitelé někdy sahají po elektronických obojcích.
Elektrický obojek není jednoduchá zkratka
Elektronické obojky se při honění zvěře používají právě proto, že umožňují zasáhnout psa na dálku. Výzkum jejich použití ale nepřinesl důkaz, že by při výcviku přivolání byly účinnější než dobře vedený trénink založený na odměnách.
Britská studie publikovaná v časopise Frontiers in Veterinary Science porovnávala profesionální trenéry používající elektronické obojky s trenéry pracujícími bez nich. Skupina využívající odměny dosáhla při výuce přivolání a poslušnosti přinejmenším srovnatelných, v některých sledovaných ukazatelích lepších výsledků. Autoři nenašli důvod považovat elektronický obojek za nutný pro účinný výcvik.
To neznamená, že elektrický impuls psa nedokáže zastavit. Problém je v ceně a riziku takového postupu, zvlášť při špatném načasování. Pes se navíc potřebuje naučit především žádoucí alternativu: zvěř zaznamenat, přerušit zájem a reagovat na člověka.
Unavený lovec je pořád lovec
Častá rada zní psa před procházkou více unavit. Dostatek pohybu samozřejmě patří k normálním potřebám psa, vysoká fyzická zátěž ale sama lovecké chování neodstraní. Pes si navíc pravidelným během buduje kondici.
Větší smysl mají činnosti, které využívají jeho přirozené schopnosti kontrolovaně. Pachové práce, hledání předmětů, nosework nebo práce na stopě dávají psovi možnost používat nos a řešit úkol, aniž by kvůli tomu mizel za horizontem.
Nejde o jednoduché „vybití loveckého pudu“. Takový zásobník v psovi není. Jde o nabídku činností, které odpovídají jeho motivaci a současně probíhají podle pravidel.
Nejhorší chvíle na trest přichází po návratu
Pes utekl za zvěří a po čtvrt hodině se konečně vrací. Majitel má vztek, strach a chuť mu vysvětlit, co právě provedl. Jenže z hlediska výcviku přichází trest v nejméně vhodnou chvíli. Pes se právě rozhodl přijít k člověku. A návrat je přesně to chování, které potřebujeme posílit.
Stejný problém vzniká při opakování povelu, který pes ignoruje. Desetkrát pronesené „ke mně“ neučí lepší přivolání. Naopak může psa naučit, že první povely nejsou důležité.
Pokud přivolání v určitém prostředí opakovaně selhává, pes tam zatím nemá být na volno. Je potřeba vrátit se ke stopovací šňůře a trénovat v situacích, které ještě zvládá.
Některý pes nebude v lese nikdy na sto procent
Právě tady je potřeba odlišit výcvikový cíl od přání majitele. Spolehlivost lze výrazně zvýšit, ale u psa s mimořádně silnou motivací k pronásledování nemusí být realistické očekávat bezpečný pohyb bez vodítka všude a za všech okolností.
Následky útěku přitom nekončí u vystrašeného majitele. Pes může vběhnout na silnici, ztratit se nebo se střetnout s divočákem. Pronásledování představuje zátěž také pro zvěř, zvlášť v zimě a v období mláďat.
Dobře vycvičený pes proto není ten, který už nikdy neprojeví zájem o srnu. Mnohem cennější je pes, který ji zaznamená a ještě před prvním skokem vpřed dokáže znovu obrátit pozornost k člověku. Právě tam se totiž rozhoduje, zda bude následovat pochvala, nebo několik kilometrů dlouhá honička.
